Zpřítomnění - nádherný boj během zakládání nové cesty v Labském údolí

Tradice a historie na českém pískovci

Lezení na českém pískovci je speciální. Více než 100-letá tradice, žádné kovové vybavení kromě řídce rozmístěných kruhů nebo borháků, jen uzly a smyčky jako dodatečné jištění, pouze prvovýstupy ze země. Lezení je odvážné, velmi technické, má dlouhé odlezy a obtížnost je většinou dost podhodnocená. I když žiju jen 3 hodiny cesty od několika pískovcových oblastí, tak se většinou do tohoto ráje vydám jen jednou nebo dvakrát do roka. Tomuhle místu ale vděčím za hodně. Být vystaven dlouhým odlezům, věřit svým nohám na těch nechvalně  známých stupech na tření a pocitu dobrodružství - to vše mi nesmírně pomohlo při lezení vícedélkových cest nebo velkých stěn v Yosemitech.

Dokonalé dobrodružství

Dělání nových cest na českém pískovci moc často nedělám. Musíte vylézt co nejvýš, pak musíte zastavit, někdy pomocí háčku, někdy vysekáte malou dírku, kterou použijete na zavěšení se a pak umístit nýt nebo kruh. Žádné čištění zatímco si to prohlížíte ze slanění, žádná kontrola. Prostě jen zkoumáte dál a dál a postupujete do prázdna. Čistá forma onsightu - kde nevíte vůbec nic - dokonce ani to, jestli je ta cesta vůbec lezitelná nebo ne. Podle mého názoru je to ta největší možná výzva. Před 10 lety jsem se podílel na udělání cesty To tu ještě nebylo, XIIb v pískovcové stupnici obtížnosti (9a ve francouzské stupnici).

Umístil jsem tam jen jeden nýt, který nešel umístit Ondrovi Benešovi a pak jsem dolezl na vrchol.

Další nýt? To teda ne

Letos jsem napsal jednomu místnímu lezci a kamarádovi přezdívanému Tomajda. Je to lezec, který v podstatě udělal víc prvovýstupů než kolik zopakoval už existujících linií. Je totální mašina! Vyprávěl mi o jednom starém projektu, který si představoval na výrazné věži zvané Východní roh v Labském údolí. Úžasná, čistá padesátimetrová linie s těžkým headwallem. Poslední úsek byl tak těžký, že díky němu nakonec Tomajda cestu nedokončil. Chtěli jsme ji tedy dokončit společně. První úsek je pěkný IXb (kolem 7a+ francouzské stupnice, ale pokud nejste zvyklí na pískovec, tak by se vám to asi zdálo o dost těžší). Pak je tam štand, na kterou bychom se oba zavěsili, zatímco bychom zkoušeli headwall. Neuvěřitelná expozice a výhled na celé údolí. Potom je tam ještě jeden nýt a pak nic. No, otázkou bylo, jestli tam ještě vůbec něco je (a jestli se to tedy dá vylézt nebo ne). Tomajda zvažoval, že by to bylo možné umístit ještě jeden nýt, ale oba jsme se shodli na tom, že by to bylo "podvádění". Vrchol se dal bezpečně přelézt i bez dalšího nýtu. Existují určitá pravidla, jak blízko u sebe mohou být jednotlivé nýty, a tohle už bylo moc.

Když nic nefunguje…

Vydal jsem se nahoru. Udělal jsem pár těžkých kroků kolem posledního nýtu a pokračoval jsem dál. Vidím perfektní oblý backhand, jdu na další oblinu, už si představuju, jak jsem na vrcholu, ale najednou ulomím hranu toho backhandu! Pak jsem vyzkoušel úplně všechno, co mě napadlo, ale nic nezabíralo. Jít doprava, jít doleva, skočit až na jednu malou oblou římsu (netušil jsem, jak špatná byla!). Umístění jednoho dalšího nýtu by bylo tak snadné, hrozně nás to lákalo, obzvlášť z toho důvodu, že jsem s sebou měl celý filmový štáb a odjet domů s prázdnýma rukama by neznamenalo selhání jen z lezeckého hlediska, ale i z hlediska natáčení.

Jiskřička naděje

Po 1,5 hodině neustálých pádů se Tomajda spustil zpět ke kotvě a šel to zkusit on. Po několika pokusech si vymyslel možnost dynamického kroku/fix úplně vpravo, kde byly dva hroty. Nedokázal se jich dotknout, ale byl blízko. Pomalu se stmívalo, když jsem byl zase na řadě já. V tu chvíli jsem to už tak nějak vzdal a říkal jsem si, že se musím vrátit s čerstvou kůží, silou a co nejlepšími podmínkami, aby se mi povedl ten nepravděpodobný skok přímo na tu malou římsu. Zkusil jsem Tomajdovu metodu. Jen tak tak jsem se dotkl prvního hrotu a bylo to špatný. Pak jsem zkusil skočit na ten druhý hrot a to bylo ještě horší. Moje poslední šance bylo zkusit se udržet mezi hroty, kde to vypadalo velmi špatně. Přesto jsem to zkusil. Při dalším pokusu jsem jsem cítil, že to byl zdaleka nejlepší chyt! Při dalším pokusu jsem to téměř udržel. Whoaaa!! Takhle to půjde! Pak jsme se s Tomajdou fakt dobře nasmáli, protože jsem mu přistál v podstatě na zádech. Byla už skoro tma a já věděl, že je to teď, nebo... Příště!

Tak jo, pojďme na to!

Sebral jsem všechnu odvahu a zoufale jsem se vrhl k tomu oblýmu hajzlovi daleko vpravo... A udržel jsem to! Zdaleka to ale ještě nebylo za mnou. Byl jsem uprostřed plotny, už jen s troškou denního světla a do vrcholu mi ještě zbývaly další 3 metry. Jemně jsem šel do stisku a jednoprstovky a chvíli jsem váhal, kam jít dál, protože nahoře jsem nic neviděl. V tuhle chvíli mě už čekal dost zajímavý pád. Nakonec jsem se odhodlal k velkému natažení a stálo to za to. O chvíli později už jsem byl na vrcholu a zubil jsem se dolů na Tomajdu.

Krásný závěr dne

O pár minut později jsme už oba stáli na vrcholu a zapisovali svá jména do vrcholové knihy. S novým prvovýstupem.

Poznámka: Cesta je dokončena v souladu s místní etikou, tzn. už to není projekt, protože jsme ji založili od země až po vrchol. Obtížnost je podle místního žebříčku XIa nebo XIb, pokud se bavíme jen o tom, dostat na vrchol. Pro RP je obtížnost někde kolem XIIa, což odpovídá zhruba 8c+. Na erpéčko se ještě musím vrátit...

Podívejte se na super zábavné lezečky od La Sporrtivy, ve kterých jsem tenhle parádní přelez zvládl a vyzkoušejte je taky. 

Fotky od Petra Chodury