AO BOOK
Během života zažijeme nejrůznější momenty. Některé z nich jsou nádherné a plné naděje, jiné nás zklamou a jsou plné bolesti. Tato fotokniha vám ukazuje přesně tyto momenty, ať už se jedná o záběry těch největších úspěchů nebo jen o zachycení chvil obyčejného života. Tyto letmé záblesky, ať už se vám zdají naprosto nevýznamné, jsou pro mě něčím důležité. Každý záběr si můžete užít i samostatně, ale když je poskládáte k sobě, dostanete zcela jiný obrázek, ve kterém se ukrývá mnohem víc, než by se zdálo. Doufám, že až si jednou tuto knihu pročtete, získáte lepší porozumění pro to, kdo jsem a co pro mě lezení znamená.
KOMFORTNÍ ZÓNA
Dá se obecně o lidech říct, že vystupujeme rádi z naší komfortní zóny nebo ne? Řekl bych, že to docela nesnášíme. Spíš chceme mít pocit bezpečí. Vykročit mimo naše bezpečné hranice je těžké a chce to odvahu. Znamená to ale také vykročit z naší znuděnosti a okořenit si náš život. Dá to hodně práce, vystoupit z naší komfortní zóny, ale jakmile to uděláte, cítíte se tak svobodní jako nikdy předtím. A to, si myslím, je úžasný pocit.
Existují ale různé úrovně komfortní zóny. Můj život stojí na lezení, což je nesmírně široká aktivita. Lézt se dá v tělocvičně na umělé stěně, ale i po skalách venku, můžete vylézt boulder vysoký 1 metr nebo stěnu, která měří 1000 metrů. Například moje komfortní zóna je sportovní lezení. Tam jsem se narodil a tam jsem vyrůstal. Kde se cítím ABSOLUTNĚ mimo svou komfortní zónu, jsou jiné sporty, hlavně týmové. Ale jakmile je daná aktivita aspoň trochu propojená s lezením, tak se hned cítím lépe. Nedávno jsem začal i s tradičním lezením (tedy s lezením, kdy si zakládáte vlastní jištění). Spoustu lidí vnímá tradiční lezení kvůli vší výbavě, většímu riskování a úplně odlišnému lezeckému stylu jako jiný sport. Navíc, většinou lezete ve spárách. Možná to je něco úplně odlišného, ale stále je to lezení. A to je to, co zbožňuju.
Zajímalo mě to tak moc, že jsem byl ochotný vystoupit ze své komfortní zóny. A ukázalo se, že jsem nakonec nemusel od své komfortní zóny ujít milion kilometrů, jak jsem si myslel. I tak jsem z toho ale měl strach. Cítil jsem vzrušení, cítil jsem strach, ale nakonec jsem dostal svou odměnu. A to je ta základní podstata, kvůli které mi lezení připadá tak fascinující.
Najděte si způsob, jak občas udělat malý krok mimo vaši komfortní zónu. Nemusíte jít moc daleko, stačí jen kousek. I tak vám to vykouzlí úsměv na tváři, i tak vám to přinese velkou radost. Budete se cítit naživu. Stojí to za to.
LIDÉ
Věřím, že lezení přitahuje lidi s podobnými hodnotami. V lezecké komunitě se cítím dobře. Myslím si, že lezci jsou víc přátelští, upřímnější a otevřenější než lidé, které potkáte venku na ulicích. Líbí se mi mít kolem sebe takové lidi. Vždycky jsem říkával, že lezení utvořilo mou osobnost, ale možná je to spíš tak, že to byli právě lezci, které jsem potkával, kdo ovlivnili mou osobnost a můj charakter.
Zaprvé, lezci mají vášeň. V jejich srdcích je oheň, který je žene vzhůru. Ten, kdo v sobě takový oheň má, ať už je lezecky na jakékoliv úrovni, je pro mě opravdovým lezcem. Naopak ten, kdo ho nemá, pro mě není skutečným lezcem, ať už zdolává jakoukoliv obtížnost. Je to prostě taková iracionální touha vylézt ještě výš a dělat ty nejrůznější podivné pohyby a kroky. Musíte v sobě mít trochu dobrodruha. Všichni chodíme lézt proto, abychom zažili něco nového. I když totiž zkoušíme nějakou cestu po tisícáté, stále u toho objevujeme něco nového. V naší mysli jde o ten nový zážitek z lezení, o lehkost, s jakou vše plyne. Je to ale i věčný boj.
Lezci jsou také kreativní. Abyste našli tu nejlepší sekvenci, musíte myslet neotřelým, novátorským způsobem. Někteří lezci využívají svou kreativitu jen v lezení, ale většina z nich má perfektní nápady i ve spoustě jiných oblastí.
Z jednoho úhlu pohledu je lezení sport jednotlivců, protože když lezete, záleží jen a jen na vás samotných, jestli se na dalším chytu udržíte nebo spadnete. Z jiného úhlu pohledu je to ale i týmová aktivita. Důležitou součástí je totiž vzájemné sdílení a oceňování. A to můžete zažít stejně tak dobře se svými dlouholetými přáteli jako s náhodnými lidmi, které jste zrovna potkali na skále. Na tom nezáleží. Všichni jsme jedna rodina. Lezeme a máme to rádi.
Když cestuju po světě, potkávám tisíce lezců. Je to obrovská možnost učit se. Nejen že je to pro mě příležitost učit se jazyky, ale skrze lezce můžu také lépe poznávat svět. Nedávno jsem nasbíral velmi zajímavé zážitky během cestování po zemích, kde lezení není moc známý sport a provozuje ho jen pár nadšených jednotlivců. V balkánských zemích, kde se stále ještě nezahojily rány z války, se lezení teprve rodí. Chce to opravdové srdcaře, kteří zakládají první cesty a ve městech otevírají první umělé stěny. Přesto, nebo možná právě proto, je tamní lezecký svět o to víc vzrušující. Jejich neposkvrněné nadšení z toho, že jsem přijel do jejich nádherných zemí, abych s nimi lezl na jejich skalách, bylo prostě úžasné. Tehdy jsem s nimi mohl strávit jen několik dní, ale během své návštěvy mi to mnohokrát připadalo, jako bych ty lidi znal už roky. Tamní malé lezecké komunity vždycky hodně stály při sobě, což je něco, co se moc často nestává u lezců v zemích, kde má lezení už delší tradici.
AMBICE
Lezení miluju. Celou svou duší, celým svým srdcem. Miluju cestování do lezeckých oblastí, poznávání nových kultur, potkávání nových lidí. Miluju být exponovaný ve výškách, být nahoře na skále, cítit čerstvý vzduch a vítr. Miluju i lezení lehkých cest. Mám taky ale rád výzvy. Lézt za hranicí svých limitů je podstatou lezení. Když se mě lidé ptají, proč chci vždy lézt těžké cesty a proč nejdu jen na nějaké lehké - odpovídám, že občas lezu i něco lehčího, ale takové lezení prostě není tak zábavné jako snažit se o nějaké těžké projekty. Když se donutím jít na hranici svých možností, tak je to pro mě zábava, kterou chci zažívat, když lezu. Není to jen o té ambici samotné.
Už jako malý jsem vždy toužil lézt tak těžké cesty, jaké jsem schopen zdolat. A nestačilo mi ani prosté přelezení cesty, chtěl jsem ji vždy vylézt pěkným stylem. A čím těžší projekty jsem lezl, tím náročnější bylo i lezení samotné. A svým způsobem to pro mě bylo i zajímavější. Když je nějaké cesta lehká, existuje většinou víc způsobů, jak se dostat na její vrchol. Můžete si tedy vybrat jakýkoliv z nich a nemusíte být moc kreativní. Takže čím těžší projekty lezete, tím podivnější a kreativnější kroky musíte vymýšlet. Ani u těžkých cest neexistuje jen jeden jediný způsob, jak se dostat na vrchol, ale jde o to, že ten nejlehčí způsob bývá pro každého trochu jiný. Je to velmi individuální a vy si tak musíte najít to, co vám osobně nejvíc vyhovuje.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nepřináší dobrý pocit, když si můžu říkat, že lezu ty nejtěžší cesty na světě. Není to ale ta největší motivace. Když se podívám na nějakou cestu 9c a porovnám to se sousední 8a, tak ta 9c mi prostě připadá atraktivnější, impozantnější a méně přístupná. Mám jednoduše chuť jít a vyzkoušet si ji. 9c pro mě bude výzva, budu nucený využít všechny triky, které jsem se jako lezec naučil. 8a oproti tomu bude cesta, kterou pravděpodobně vylezu, užiju si trochu zábavy a odejdu. Nevyužiju ale všechny své dovednosti. Lezení za hranicí vašich možností není utrpením, je to ve skutečnosti něco úžasného. Často vás to ani úplně nevyčerpá. Víte jen, že jste se museli opravdu snažit a to je vše. Zažijete také ten pocit, kdy děláte kroky za vaší totální hranicí, vůbec netušíte, jestli při dalším kroku spadnete nebo ne, ale i přesto jdete dál. Nemyslíte na to, prostě do toho jdete. Jste absolutně přítomní v daném okamžiku. Je to tak návykové…
FOTOGRAFIE
Bernardo Giménez
Lukáš Bíba
TEXTY
Adam Ondra
STRAN
223