Lezení beru jako jednoduchou hru s jasnými pravidly, pokud jde o výsledky. Buď cestu vylezete, nebo ne. Buď spadnete, nebo ne. Může se sice stát, že někdy „téměř něco vylezete“, ale sami dobře víte, že skutečný význam má pouze vylezení cesty nebo topování boulderu. Je to jiné oproti mnoha jiným aktivitám a sportům, které mají posuzování výsledku hodně subjektivní. Bohužel ani v lezení to často není tak jednoznačné, jak bych si přál.
Možná vás nepřekvapí, že právě horolezectví je činností, kde je otázka „jak jsi to vylezl“ často ještě důležitější než fakt, že jste zdolali vrchol dané hory. Sportovní lezení nebo bouldering je obvykle mnohem jasnější, ale přesto existuje řada etických dilemat, kde není tak snadné přelez posoudit.
Bouldering je pravděpodobně jasný, protože je čistší a jednodušší, pokud jde o lezecké vybavení. Lezete pouze s lezečkami a jakýkoli kontakt se zemí, spotterem nebo skalkami a balvany kolem by měl znamenat, že váš pokus je neplatný. Tomu se v lezeckém slangu říká „dab“. Ale co situace, kdy se dotknete země svým vytahaným tričkem nebo dlouhými vlasy? Lidé by se nejspíš shodli, že to není dab, ale někteří by třeba nesouhlasili :-)
Sportovní lezení má ještě více etických dilemat a některá z nich vůbec nemají jasná řešení. Nebudu mluvit o těch zjevnějších, jako jsou nákoleníky (vycpané knížkami) a cvakání předem. Některé cesty mohou být vyřazeny a některé chyty mírně mimo linii mohou být pro cestu, kterou zkoušíte, neplatné. Jednou z méně diskutovaných etických otázek je slanění zpět na zem po cvaknutí několika prvních nýtů. Někde je tenhle způsob akceptovaný, ale může vést k bizarním praktikám, kdy lezec slaní 20 metrů lehčím terénem a pak vyleze v podstatě většinu cesty na top rope. Podle mého názoru, jakmile odlezete ze země, tak byste se nikdy neměli vracet, jen pokud se vracíte na římsu. Co když je ale římsa 30 cm nad zemí? Za mě je to stále v pořádku.
Nedávno jsem se snažil vylézt cestu 9a v Montanejos ve Španělsku. Byl to dobrý pokus, byl jsem těsně pod cruxem, založil jsem koleno pro odpočinek a díval se na kroky v dalším cruxu nade mnou. Těsně předtím, než jsem odtamtud vyrazil dál, jsem ulomil hranu malého krápníku v místě, kde jsem měl koleno, takže mi vypadly nohy. Stále jsem se držel rukama, nespadl jsem. Noha mi ale lehce zavadila o lano, což zmírnilo zhoupnutí mého těla. Jsem si jistý, že ani bez lana bych v tom okamžiku nespadl, ale víc bych se zhoupl, což by bylo o něco namáhavější. Nebyla to chyba jističe, měl v tu chvíli dostatečně povolené lano, ale lano šlo v tu chvíli přes 6 expresek a to stačilo na malou pomoc.
Jsem si celkem jistý, že kdyby se to stalo na závodech (v takovém případě bych asi nezlomil chyt, ale řekněme, že by mi sklouzla noha), rozhodčí by mě nechali pokračovat v lezení a nebyl by to žádný problém.
Bylo mi naprosto jasné, že svůj pokus musím přerušit. Mohl jsem obviňovat skálu, že se ulomila, mohl jsem si říct, že bych nespadl, kdyby tam nebylo lano, ale pro mě otázka zní: „Měl jsem nějakou pomoc?“ a odpověď zní: „Ano, na půl vteřiny mi lano trochu pomohlo“. Bez ohledu na to, jak hořké rozhodnutí to bylo, si myslím, že je důležité být upřímný, hlavně sám k sobě. Napadají mě jiné cesty, kde je příliš velký odpor lana na to, aby se určité pohyby daly dělat dynamicky, protože dynamický krok by vás rozhoupal a takové zhoupnutí se těžko drží, ale samotný odpor lana (nemluvím o tom, že jistič vám nedává dostatečnou vůli) to zhoupnutí eliminuje.
Podle mého názoru je vlastně skvělé, že lezení na skalách je sport bez rozhodčích. Jistě, je poměrně jednoduché podvádět, ale pro nás lidi je to skvělá příležitost naučit se být čestní a spravedliví. Rád přemýšlím o světě jako o místě, kde je, alespoň z dlouhodobého hlediska, dobré být čestný, i když z krátkodobého hlediska to může být jinak. Využijte příležitosti k učení a příště, až půjdete lézt, ignorujte pokušení nebýt čestní.
Všechny fotografie ve článku a v galerii jsou od Petra Chodury, film od Honzy Vogla.
